Ne! NE! NE! NE! Ne!

Je to všude. Všichni říkají, co nechtějí. NEDĚLEJ! Nerozbij! Nespadni! Neotravuj! Nebreč! Neser! Proč lidé neustále pokračují v říkání, toho, co nechtějí? Namísto vyřčení toho, co očekávají, řeknou, co dělat nemáte, co sami nechtějí, a co si vůbec nepřejí?

Jedná se o negativní programování, je podvědomé, je naprosto neefektivní a působí naprostý opak. Přesto je rozšířeno jako mor. Na vině je křesťanské desatero a neuvědomělá výchova rodičů. Lidské vědomí vždy směřuje k něčemu.

Představte si, že nastoupíte do nového zaměstnání a šéf Vám s kolegy začne říkat, čeho se nemáte dotýkat, na co v žádném případě nekoukat, kam nechodit a s kým se nestýkat. Zeptáte-li se na pracovní náplň, bude Vám odpovězeno nedělejte tohle, nedělejte tamto a už v žádném případě nedělejte tady to. Nesmysl? A co jste zažili ve svém dětství Vy? A jak se svými dětmi mluvíte Vy?

Zakazuje se zakazovat!

„Samozřejmě, že desatero v lidském podvědomí vede a vedlo spíš k prožití, poznání a „ochutnání“ zákazu. Ne k stranění se zákazu. Lidé vědí, že zakázané ovoce nejlépe chutná, ale přesto dále zakazují. Pochopitelně že autoři desatera věděli, že zákazy budou ve skutečnosti návody k prožití „nechtěného“. Byl žádán podmíněný pocit hříchu a viny, člověk se měl cítit hříšně a provinile, křesťanské náboženství je na tom postaveno a profituje z toho.“

Čím víc se snažíme něco nedělat, tím víc je těžší tomu vzdorovat

Logické by totiž bylo postavit doporučení jako Mluv pravdu. Buď věrný. Zachovej život.

Nechci být nemocný. Nechci, aby se stalo něco zlého. Nechci, aby pršelo. Nekuřte. Nenechávejte svítit. Nezapomeňte. Nepodvádějte. Nekup to. Nestyď se. Vždyť je to tak absurdní, až to není možné.

Přitom je to tak jednoduché. Vyhnout se tomu, co si nepřeji. Začít říkat to, co chci.

Opakování nechtěného

Člověk nasává, co vidí, slyší a zaznamená ve svém okolí. A právě negativní programování je v celé společnosti tak rozšířeným nešvarem (o jehož de facto nulové účinnosti a působení opaku se navíc ví), že je velmi obtížné se ho u sebe zbavit. Budeme s ním totiž konfrontováni v průběhu celého života u druhých, kteří ho za „závadu“ vůbec ani nepovažují.

Buď opatrný. Dávej si pozor. Drž se.

Fráze. Když ji neřeknete, vůbec nic se nestane, Vyjadřujete tím svou péči nebo svůj strach o druhou osobu. Ale člověk se nestane opatrnějším, protože mu to řeknete. Nebude „se držet“ a nebude si dávat o nic větší „pozor“, než kdybyste mlčeli. Tedy i tato slova jsou neefektivní a zbytečná. Jsou méně škodlivá než negativní programování, ale jsou zbytečná.

Se svým dítětem se zkuste radovat než se o něj strachovat. Spadne-li, Vaše úloha je pofoukat zranění. Když mu vynadáte „Já jsem ti říkal, „Nespadni!“ „Neběhej!“ „Nerozbij to.“, skutečně to neznamená, že příště nespadne. Právě naopak.

„My ty děti vlastně chceme uvrhávat do stejně nepříjemných pocitů a situací, v jakých jsme v dětství byli sami. Možná nevědomě, ale chceme. Je to naše bezradnost a nezvládnutí sebe a neodložení nefunkčního – špatně fungujícího, ale známého a „ozkoušeného“ modelu.“

Když už musíte rychle v živelnosti něco říct, použijte: Vyhni se. Obejdi. Přestaň. Nechej.

Přesně tohle působí zákazy. Lidé to vědí. Přesto je používají a věří, že tentokrát za(ne)fungují opačně.

Proč?

„To, co chci, a to, co si přeji, je totiž někdy velice záludné, často to vůbec nevím u sebe, natož abych to požadoval od druhých. Schovám se tedy za to, co určitě vím, že nechci, a vyzdobím si tím svou nástěnku pozornosti. Na co bych si lámal hlavu, měnil zavedené NEpořádky. Hlavně, že vím, co nechci.“ dodává s úšklebkem Jiří Kozler. „Zkuste se nad tím zamyslet. Nebo bych vlastně měl říct: „V žádném případě ani neuvažujte nad tím, že byste negativní programování nepoužívali!“

Všichni okolo to taky dělají, no ne? Tak co já bych se choval správně, no ne?

NE je reakce. Ne je reakcí na potenciální událost, jejíž výskyt si nepřejeme. ANO je akcí. Ano je mnohost a v zásadě nekonečnost, živost a tok. Užíváte-li NE, v zásadě jen reagujete na okolnosti. Výběrem a zařazením chtěného si však okolnosti vytvoříte přesně podle toho, co chcete. Proto je ale zásadně důležité vědět, co od sebe, okolí a světa očekáváte a chcete.

Jde o to, jaký život si žít přejte. Zjistěte to. S negací sebe a okolí pak přestanete automaticky.

Je lepší mlčet, než říct nesmysl

To, že člověk poznal, co mu škodí, nemusí nutně znamenat, že se tomu vyhne a dělat to přestane. Zvyk je totiž železná košile. Ale je-li ta košile rezavá, působí-li mi zranění a vůbec ji nepotřebuji, měl bych ji vysvléct. A čím dříve to udělám, tím lépe pro mě a pro mé okolí.

-koz-